Byli jsme ještě děti, když jsme poprvé slyšeli o kocouru Felixovi a jeho mnoha smělých dobrodružstvích. Později, když už jsme byly větší, potkávali jsme kocoura v rozmanitých podobách. V našem hospodářství hrál ústřední roli dobytek, k němuž jsme počítali ovšem také kocoura s jeho kočkami a koťaty. „Kocour v botách“ byl pro nás již od útlého věku dobrým známým a první pohádkovou postavou, jež nám imponovala a před níž jsme se s úctou skláněli. Naši otcové nejednou mluvili o „černých kočkách“, sedících na sudech s nejlepším vínem. Také vyprávěli o „černém kocourovi“, který ve sklepě každého nepovolaného, jenž by chtěl z takového sudu potají vyfouknout víno, poprskal, pokousal a poškrábal. Samozřejmě jsme věděli o kocovině, která nastávala poté, co se pilo víno ze sudu, na němž neseděla černá kočka. Také jsme ovšem znali „kocoura“, který po prohýřené noci doprovázel muže domů a jehož museli následující ráno s mrzutostí a nevrlostí „vyvést na procházku“. Vždy, když muž s kocourem lokali čerstvý vzduch, vedl kocour svého pána přímo ke „kocouří snídani“, jež sestávala z kyselých okurek, které někdy doplnil kyselý slaneček. Kyselé okurky byly na jídelníčku vždy, slanečci se na něm vyskytovali jen vzácně. Muž se oddával léčivému účinku kyselých okurek. Kocour dostal kopanec, a s mňoukáním se dotčeně vytratil. Z kočičího naříkání a splínu, v němž se kocour ocitl, když upadl u svého pána v nemilost, však vyrostla chuť poohlédnout se po nových milostných dobrodružstvích, jež mu rychle navrátila jeho radostnou bezstarostnost. O tomto osvědčeném kocourově receptu na okurky se dozvěděla rovněž firma Löw & Felix ve Znojmě. Ta obrázek dobrodružného kocoura Felixe, který se jmenoval stejně jako firma a jenž každodenně s tak velkou přesvědčivostí dokazoval na živoucích jihomoravských přátelích vína léčivou sílu okurky, lepila jako svou obchodní značku na okurkové sklenice: „Saure Gurken machen gute Laune“ („Kyselé okurky přinášejí dobrou náladu“).