Dostat se k potomkům Hanse Zuckriegela, aby s nimi bylo možné projednat vydání knihy jejich otce v českém jazyce, nebylo jednoduché. Na původní adrese Hanse Zuckriegela už nikdo z nich nebydlel. Ve vídeňském telefonním seznamu sice bylo Zuckriegelů několik, ale žádný z nich nebyl příbuzným autora knihy a ani o něm nic nevěděl.

Nakonec pomohly až známosti našeho externího spolupracovníka a rakouského publicisty Reinharda Franze Kaufmanna. Ten se po sérii telefonátů nejprve na úřady různých městských částí Vídně a posléze také na několik advokátních kanceláří dostal k adresám i telefonním číslům všech čtyř Zuckriegelových dětí. S jeho synem Johannem pak domluvil sraz v jedné z vídeňských kaváren nedaleko jeho bydliště na Pyrknergasse. Bylo to takřka za rohem od sídla novin Neue kronen Zeitung, kde Kaufmann dlouhá léta působil. Usadili jsme se ve smluvené kavárně a čekali. Vzhledem k tomu, že Hansu Zuckriegelovi by bylo již třiadevadesát let, odhadovali jsme, že jeho syn už bude zřejmě v důchodovém věku, ale přišel sympatický muž ve středních letech a sportovní bundě. Po chvíli váhání se vydal k našemu stolu a mohli jsme se seznámit. „Byl jsem nejmladší a narodil jsem se už tady ve Vídni. Tak toho moc o otcově působení na Znojemsku nevím. To spíše nejstarší sestra. Té už je šestašedesát a ví toho daleko víc než já,“ konstatoval Johann Zuckriegel překvapený tím, že se o otcovu spisovatelskou činnost někdo zajímá. „Vím, že napsal několik knih, které vydalo Sdružení Jihomoravanů v Geislingenu, tam by také měli být podklady k nim. Já je nemám,“ dodal Zuckriegel junior.

S udělením autorských práv na otcovu knihu poté, co si nechal vysvětlit podrobnosti, souhlasil: „Mluvil jsem o tom se sestrami. Otec, kdyby žil, by měl určitě radost, že jeho kniha vyjde i v češtině,“ konstatoval Johann Zuckriegel.