Práce Hanse Zuckriegla není pouze svědectvím o tradici pěstování znojemských okurek. Je také přesvědčivým vyjádřením autorova těsného sepětí s rodnou zemí, k níž ho stejně jako řadu jeho krajanů vázalo staleté spojení se zemědělskou půdou a práce na její kultivaci. Jeho vzpomínky mají podobně jako jiná díla memoárové literatury výrazně subjektivní odstín. Nejsou však v prvé řadě nějakou politicky či národnostně laděnou závětí, avšak především holdem práci a životu mnoha generací a jimi vychované „Princezně Okurce“. Tomuto emotivnímu vztahu odpovídá mnohdy poněkud patetický tón, jejž však překladatel nesmí vytrhovat z kontextu celého díla. To je nasyceno dnes již často jen velmi těžko dostupnými a pečlivě utříděnými informacemi o historii pěstování a konzervace znojemské okurky a nesčetných obyčejích, jež byly s péčí o tuto plodinu neoddělitelně spjaty. Pro tento náročný překlad bylo třeba prostudovat nejen nejrůznější odbornou literaturu z oblasti zemědělství, konzervárenství, historie, ale s pomocí speciálních příruček a díky neocenitelným konzultacím s rakouskými přáteli proniknout i do dialektologických nuancí němčiny, jíž se na Znojemsku hovořilo. Autor uvádí řadu zemědělských termínů, označení nástrojů, předmětů apod. právě pod jejich dialektovým označením. Svému dílu tak nevtiskuje výlučnou pečeť jazykově neutrální informativní literatury, avšak daří se mu zachytit též nezaměnitelné ovzduší života původních obyvatel úrodné krajiny v blízkosti Znojma. Při překladu jsem plně respektoval autorovo rozvržení textu a jeho osobitý styl, v němž se mísí rovina faktografická s prvkem vyprávění. Jedná se vlastně o příběh, líčící osud hlavní hrdinky, který byl pohnutý stejně tak jako osudy jejího rolnického dvora. Byl bych rád, kdyby publikace Zuckrieglovy práce přispěla ke znovuobjevení a obnovení tradice světově proslulého znojemského klenotu, jehož příběh nám může zároveň napomoci k uvědomění si vlastních, mnohdy bolestně pozapomenutých či ztracených kořenů…