Okurka v písni a zvycích

 ZNAMA GURKN SAN MA (Rozverná čtyřverší o Znojmě a jeho okurkách)

 „Znama Gurkn san ma“ byla sbírka domácích a převzatých čtyřverší (Gstanzln, Vierzeilern) a neméně rozverných, rovněž čtyřveršových epigramatických útvarů (Schnadahüpfeln). Jako „Znojemská okurková hymna“ se s velkou oblibou často zpívaly po celém znojemském kraji i v okolí „okurkové země“. Neznáme přesný počet slok této hymny, jichž bylo určitě kolem stovky. Každý rok přibývalo několik nových slok. Rovněž nápěv nebyl všude stejný. Ze „Znojemské hymny“ bylo do této knihy vybráno několik slok, které jsou doplněny ilustracemi. Krajan Alexander Franz Fleischer zaznamenal a upravil některé z dochovaných melodií. Dvě z nich otiskujeme.

ZNAMA GURKN SAN MA

(Verze z Lesné /Liliendorf/, 12 km západně od Znojma)

My jsme znojemské okurky,
máme dlouhé nohy,
máme dlouhé ruce
a jsme zvyklé se rvát.

ZNAMA GURKN SAN MA

(Verze z oblasti Thayaboden)

Tento nápěv se vyskytoval nejčastěji ve Znojmě a jeho okolí.

Následující sloky se dají zpívat buď podle verze z Lesné, nebo z oblasti Thayaboden.

My jsme znojemské okurky,
nic si nedáme líbit,
i když na to
nakonec doplatíme.

Holarija, holaro,
holarija ho!
Holarija, holaro.
Znojemské okurky jsou tu!

Naše Znojmo je známé
po celé zemi
jako hlavní město jižní Moravy
a země vína a okurek.

Všude v Rakousku
znají město Znojmo,
protože dobré znojemské okurk
jsou ve Znojmě doma.

Nikde nenajdeš
takové druhé město,
které má tak pěkná děvčata
a tak mnoho okurek.

Znojmo leží na Dyji
v centru jižní Moravy.
Městečko sladké jako med,
kdo by tě neměl rád?!

Znojmo leží v údolí Dyje,
obklopené jižní Moravou.
Je to opravdu malá zemička –
a máme ji tak rádi!

My jsme znojemské okurky,
nenecháme si nic namluvit,
když na nás
nepřátelé zaútočí.

My jsme znojemské okurky,
rosteme jako stromy,
máme silné ruce
a jsme zvyklé se rvát.

Když dojde ke rvačce,
nikam neutíkáme!
Vyhrneme si rukávy,
a pak jdeme na to!

 Tří, čtyř se nebojíme,
pěti, šesti taky ne.
Jo, my jsme pořádně mazané,
to by do nás nikdo neřekl.

Když si nás cizinci dobírají,
tak to nás ještě neznají!
Dočkají se, stejně jako u okurek,
hořkého konce.

Okurky jsou slané
a slané jsou i rány.
To pochopí každý,
kdo nám vleze do cesty.

Tak jako jsou naše okurky
tvrdé jako kost a plné šťávy,
tak jsou i Znojmáci
plní odvahy a síly.

Když dojde na rvačku:
pak nůž z pochvy!
Propíchat, uškrtit!
To je naše radost.

Když se chce někdo s námi rvát,
ať si radši nic nezačíná.
Se všemi praštíme o zem,
protože jsme silnější.

Raději běžte hned dál
a dlouho tady nepostávejte.
Protože: když dojde ke rvačce,
pak se vám zle povede.

Plavat umíme jako ryby,
na břiše i na zádech,
když se někdo z nás začne topit,
pak musí holt polykat vodu.

To naši pánové radní
umí ještě mnohem více!
Ti plavou bez vody
v moři papírů.

Po velkém mostě přes Dyji
jedou lidé ve vídeňském vlaku.
Každý sedí na jiné lavici:
proto je ten vlak tak dlouhý.

 Tchyně se ptá:
„Zrcadlo!
Kdopak je na zemi
nejkrásnější?“

Zrcadlo jí odpoví:
„Samozřejmě Znojmačka!
Ta je bezesporu
královnou krásy!“

Z okurkových šťáv
má krásnou tvář
a díky kyselým okurkám
ideální váhu.

 V Obrokové ulici (Futtergasse)
se na radniční věži zastavily hodiny.
A s nimi se snad
zastavil také čas.

My jsme znojemské okurky,
zcela zvláštní druh,
v praní a boxování
jsme první třída.

V tělocvičně jsme nahoře
na bradlech a na žebříku,
když někdo spadne,
hned dole pokračuje ve cvičení.

Kramerova vila je zakousnuta do skály
hned pod Hradištěm.
U Obří hlavy i u přehrady
se rojí tisíce komárů.

 
Dyje se propadla do vody,
vrstvy ledu shořely.
Znojemští hasiči statečně
lili olej do ohně.

Naše kočka měla koťata,
sedmé, osmé, deváté,
jedno nemělo ocásek -
vraťme jí ho zpět.

Znojmané pijí víno
ve dne i v noci
a mezitím ukusuj
znojemské okurky.

Naše znojemské noviny
hlásí každou novinku,
když právě nemají
okurkovou sezonu.

Až přijdeš jednou do Konic,
uvidíš něco neobyčejného:
růžím obouváme pantofle
a krávy musí chodit na chůdách.

V Havraníkách mají velký rybník,
který vypadá jak okurka.
Je mezi nimi jen malý rozdíl:
tak velký holt není!

Vrbovečtí pěstují okurky
a jezdí s nimi do Znojma.
Místo s penězi se v noci
vrací domů s opičkou.

Kuchařovické okurky
jsou takové, jaké mají být.
Zadek mají hořký
a na druhém konci jsou duté.

 Dyjští „uzlíčkáři“ (Taibindler)
vypěstovali novou okurku:
roste na jejich polích
a také v jejich obličejích.

Okurky z Thayaboden
jsou ještě mazanější,
než načeratické třešně
a tasovické zelí.

Fladnitz leží u Vaječného rybníku (Eierteich),
kousek odtud v Dolním Rakousku.
Dovezme tam pár okurek!
Pak v něm budou mít vodu.