Okurka v próze

Okurková víla z Thayaboden

Všichni, kteří vyprávěli pohádkově krásné příběhy o okurkové víle, museli připustit, že okurkovou vílu sami nikdy nepotkali. Ale na zázraky, které o ní vyprávěli, skálopevně věřili. Mnozí tvrdili, že okurková víla se může vyskytovat současně na více místech. Věděli přesně, kde byla spatřena a jak vypadala: plavovlasá, štíhlá, střední postavy, milá a mladá. Na sobě měla dlouhé, splývavé zelené hedvábné šaty. Ve vlasech nosila zelený věnec z okurkových listů, posázený zářivě žlutými korunkami okurkových květů. Když stála, podobala se světici. Když si vznešeně vykračovala, vypadalo to, že se neslyšně vznáší. Povídalo se, že ve Vídni jednou o půlnoci náhle vstoupila zavřenými dveřmi do sálu, v němž studentská společnost právě naplněnými sklenicemi s pivem „třela salamandra“ (připíjela) na zdraví a počest „okurkové víly z Thayaboden“. Ještě v pokročilém věku se někdejším študákům zdálo o okurkové víle, jež jim tak pomotala hlavu, že mnozí zanechali studia, bloudili po světě a podnikali vše možné, aby ji našli. Všichni zůstali svobodní a žádný z nich už okurkovou vílu znovu nepotkal. Děti nejraději poslouchaly příběh o tom, jak okurková víla zpívala se slavíky. My jsme ho slyšely takto: V úplňkových nocích se víla spouštěla po stříbrné dráze měsíčních paprsků z nebe na okurková pole a připojovala se ke skřítkům, kteří se vyhrabávali ze země, aby ji spatřili a byli u ní. Šotci a trpaslíci připravovali denně potravu a pití pro okurky, pečovali o nemocné okurky a odráželi nepřátele. Okurková víla přicházela, aby jim poděkovala a zazpívala si s nimi nejkrásnější písně. Její hlas zněl tak sladce, že i slavíci, kteří už spali, se probudili a připojili se ke zpěvu. V takových nocích z děr v zemi vylézaly tisíce skřítků, kteří měli ještě v rukách nářadí a na sobě montérky, společně si pobrukovali a tančili kolem okurkové víly. Dokonce i divocí lesní duchové sestupovali z kopců a loudali se z lesů, zbožně naslouchali a nechávali si pohladit svá křečovitě sevřená srdce. Z jejich jindy tak zlých očí kapaly na zem slzy dojetí, jež se ještě další den ráno třpytily jako rosa na květech a listech. A zlí, vlasatí podzemní ďáblové, kteří neustále válčili se šotky, teď složili své zbraně. Úplňkové noci, jimž vládla okurková víla, byly nocemi nikým nerušeného nebeského míru.

Hroznová koza na okurkovém poli

Z každého okurkového semenáčku vyrůstaly úponky, jež se plazily po zemi, měly pětilaločnaté tmavozelené listy a žluté pětičetné květy. Nejprve rašily spodní, neplodné samčí květy, které byly uspořádané v chomáčcích. Plodné samičí květy rostly výše a objevovaly se až později. Daly se poznat podle drobounkých semeníků, které se ukrývaly pod květním lůžkem. Počet samičích květů byl malý, a protože každý samičí květ nebyl oplodněn, mnozí rolníci nebyli s výnosem spokojeni a přemýšleli, jak by mohli zvýšit počet samičích květů. Tu jim přicházela na pomoc hroznová koza. Prý se to přihodilo takto: Hospodář Bschöla z Vrbovce se při práci na poli opozdil a jel domů až po klekání ve večerním soumraku. Když míjel nově založené pole Antona Ferschla, tu se mu zdálo, jako by hroznová koza ožírala vyrážející šlahouny okurek. Ale nebyl si tím, co viděl, zcela jistý. Přesto vyprávěl následujícího dne Antonu Ferschlovi o hroznové koze, kterou - jak věřil – viděl při okusování okurkových výhonků. Toníkovi to nedalo spát a šel se podívat. Jeho kus pole byl ještě nedávno svažitým pustým místem, jež mu obec přenechala jako odměnu za hlídání vinohradu. Stálo to hodně námahy, než je se svou rodinou vyčistil, obdělal a po neduživém jeteli a málo vydatných bramborách na něm začal pěstovat okurky. Když přišel na své pole, spatřil, že všechny výhonky okurek jsou od pátého listu ukousané. Domkářovi vyrazily slzy do očí, protože měl za to, že se celý rok lopotil nadarmo. Užuž se mu na rty drala slova kletby, ale vzpamatoval se, protože ho napadlo, že hroznová koza v tomto ročním období našla málo potravy, a proto snad měla velký hlad. A že hlad bolí, to sám moc dobře znal. Vzpomněl si, že hroznová koza ožírá také uvadlé a neužitečné výhonky nebo listy ve vinohradu, a tak se stará o to, aby vinné hrozny byly velké a pěkné. Zůstala mu naděje, že hroznová koza to s ním míní dobře. Změnit už to stejně nemohl. Pro druhý výsev okurkových jader bylo již příliš pozdě. Jak však se celou rodinou užasl, když za několik týdnů přišli na pole, aby zkypřili ztvrdlou půdu! Ze šlahounů okurek vyrašily bujné postranní výhonky, na nichž vyrostly v takřka nesčetném množství malé okurčičky. Protože v tom roce byla sklizeň okurek všude slabá, a ceny proto vzrostly, dostal Anton Ferschl za okurky víc peněz, než kdy viděl. Zpráva o prospěšnosti zaštipování okurkových úponků se jako přátelská rada hroznové kozy rychle roznesla po vesnici. Tento způsob ošetřování okurek, který vesnice dlouho střežila jako své tajemství, zůstal vyhrazen dětem, které na hroznovou kozu ještě neochvějně věřily. Ale jednou to děti vyžvatlaly, a tak se stalo, že se okurkové úponky brzy po celé jižní Moravě zaštipovaly od čtvrtého či pátého listu, což přispělo k ohromnému nárůstu výnosu.

Od té doby hroznovou kozu už nikdo neviděl. Byl to poslední příběh, který se o ní ve vesnici vyprávěl. Obec přenechala Antonu Ferschlovi pole nadosmrti, neboť její představitelé se usnesli, že hlídači, jemuž pomohla hroznová koza, musí pomoci i obec.